Žízeň po životě

„Zažil jsem v sobě pravého malíře až ve chvíli, kdy mi chyběly zuby a dech.“

Příběh Holanďana Vincenta van Gogha (1853–1890) je tragédií zádumčivého génia, jehož houževnatost zašla daleko za snesitelnou mez. Když opustil místo ve strýcově galerii a coby laický zpovědník belgických horníků rozvinul vlastní malířské vlohy, začala se psát jeho kalvárie rámovaná nepochopením a bojem o holou existenci. Zapomínal totiž, že i umělec tvořící z ryzího přesvědčení – po svém a nehledě na dobový vkus – musí být z něčeho živ. V tom nemínil slevit, a byl tudíž doživotně odkázán na dobrodiní bratra Thea i poté, co za ním z pragmatického Nizozemska odjel do Francie. V zemi malířům zaslíbené nejdřív Vincent s pařížskými bohémy hledal pravdu v umění nad absintem a pak ve světle Provence objevil potenciál barev. Jenže podcenil zrádné stíny přetavující vášeň v posedlost…

Stoneův záznam tvůrčího zápasu postimpresionisty, který stál u zrodu moderní malby, nahlíží do zmučené duše zahnané až na poušť šílenství. Vrcholné dílo amerického životopisce líčí van Goghovy nenaplněné lásky, dramatická přátelství i nápor vnitřních démonů, jimž poustevník vzdorovat nedokáže. Může pouze malovat. Jen na francouzském jihu z tohoto přetlaku vytryskly stovky obrazů, z nichž se za malířova života prodal jediný, nicméně už za další dekádu se ukázalo, jak krutě se snobští znalci mýlili.