Životice

Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako
dobyté území stává součástí Říše.
 V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v životickém hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo 36 mužů ze Životic a okolí. Karin Lednická vytváří plastický obraz samotné tragédie, rekonstruuje události, které jí předcházely, i ty, jež následovaly.
Neboť popravami nic neskončilo. Čtyřicet lidí bylo odvlečeno do koncentračního tábora, zpět se vrátili pouze čtyři. Životické rodiny se dodnes se srpnovým ránem nevyrovnaly.
 „V podtitulu mé knihy o Životicích stojí, že je to obraz (po)zapomenuté tragédie. Snažila jsem se tím popsat určitý rozpor v nazírání: rodiny, kterých se vraždění ze srpna 1944 a následných měsíců bezprostředně dotklo, samozřejmě nezapomněly.
Právě naopak. Nesou si trauma těchto událostí dodnes, mnohdy umocněné pocitem historické křivdy způsobené nedostatečnou nebo pokřivenou reflexí. Ne, lidé ze Životic a okolí nezapomněli. Zapomněla však společnost: o Životicích se drtivá většina čtenářů dozvídá poprvé z mojí knihy.
Ve školách se o těchto událostech neučí. V regionálních infocentrech nedostanete žádné brožury nebo mapy. Muzeum, které by mělo být nositelem paměti, je otevřeno jen v úterý a většina expozice je několik desítek let stará. Upomínání se zkrátka scvrklo na oficiální tryznu v den výročí. To vše přispělo k tomu, že se událost se stala (po)zapomenutou. Lidé, kterým tragédie zasáhla do života, toto pozapomnění nesou neradostně, těžce, mnozí jako další vrstvu křivdy. Především proto jsem se rozhodla věnovat životické tragédii samostatnou knihu. Proto vznikla tato kniha. Aby se o životické tragédii znovu začalo mluvit, vědět, učit. Aby byly vyneseny na světlo výsledky nejnovějšího historického bádání, které mnoho dříve tradovaného pozměňují nebo přímo vyvrací. Přeji vám podnětný zážitek, vážení posluchači.“
Karin Lednická