Portnoyův komplex

Souložím, tedy zachraňuju lidstvo. A přece to nezvládám bez svého psychoanalytika…
V roce 1966 ulehl na gauč věhlasného newyorského cvokaře a rád by se mu vyzpovídal, neboť s jinou formou hříšné relaxace jeho víra nepočítá. Alexander Portnoy – židovský vzorňák v… ehm… Kristových letech, advokát v mladičkém oboru lidských práv a ze všeho nejvíc lovec žen posedlý sexem i sociálním altruismem – má totiž neurózu jako trám. Jak se pod dohledem dr. Spielvogela noří do hlubin svého rozčarování, loví odtud coby sebemrskač křivdu za křivdou. Protože zároveň ne a ne přeseknout pupeční šňůru frustrací, které připisuje láskyplné tyranii maloměšťáckých rodičů, svazujícím židovským tabu i světabolu z předsudků, s nimiž by si neporadil ani nejradikálnější hipík, nelze očekávat, že by se dobral vnitřního klidu. A tak Alexova skandálně přímočará a báječně neřestná zpověď, okořeněná peripetiemi posledního vztahu k rajcovní barbíně, nabízí obecenstvu komedii, jaká nemá v časech sexuální revoluce obdoby.
Rothův mistrovský kousek čekal na české vydání celé „normalizační“ dvacetiletí – a pak naší pruderii ukázal, kam až se v zájmu literatury smí. Kdo by se taky divil u autora, který podvratné židovské anekdotě otevřel zcela nové obzory?